Ústavný súd ČR stanovil limity posudzovania žalôb na vydanie bezdôvodného obohatenia za nakladanie s autorským dielom bez licencie

Jeden z českých krajských súdov uložil podnikateľke zaplatiť 2093.20 Kč, pretože v predajni bicyklov a náhradných dielov využívala jej zamestnankyňa rádiový prijímač. Tým sa mala podnikateľka bezdôvodne obohatiť, pretože využívala spravované chránené autorské diela bez uzavretia licenčnej zmluvy s príslušnou organizáciou. Prípad bol predložený českému ochrancovi ústavnosti.

Redakcia 31. 05. 2014 5 min.
rádio v práci rádio v práci 4FreePhotos.com - Public domain and free photos

Rozsudok Krajského súdu

Podnikateľka (ďalej len „sťažovateľka“) sa pred Ústavným súdom ČR (ďalej len „ÚS ČR“) domáhala zrušenia rozhodnutia všeobecného súdu pre jeho nespravodlivosť, nepresvedčivosť a nepreskúmateľnosť. Krajský súd sa v rozsudku obmedzil len na konštatovanie, že „dle § 23 autorského zákona se provozováním rozhlasového či televizního vysílání díla se rozumí zpřístupňování díla vysílaného rozhlasem či televizí pomocí přístroje technicky způsobilého k příjmu rozhlasového či televizního vysílání. Protože stěžovatelka dle názoru soudu nepopírala umístění takové ho přístroje ve své provozovně ani jeho vysílání v provozní době, dospěl krajský soud k závěru o tom, že žaloba je důvodná, a to i s ohledem na zjištění, že pro tentýž rádiový přijímač byla pro žalované období uzavřena licenční smlouva s jiným kolektivním správcem, a proto argumentace stěžovatelky neobstojí. Navíc skutečnost, že přístroj vlastní zaměstnankyně stěžovatelky, nemůže být dle názoru soudu pro její odpovědnost při provozování vysílání rozhodná. Na závěr soud uvedl, že provozovna stěžovatelky je určena blíže neurčitému počtu zákazníků, tedy veřejnosti, a nemůže být rozhodné, kolik konkrétně takových osob každodenně provozovnu navštíví.“

Nález ÚS ČR

ÚS ČR vytkol rozhodnutiu všeobecného súdu nasledovné nedostatky. Prvý spočíval v tom, že občianske združenie "Ochranná asociace zvukařů – autorů" nijako nepreukázal, že údajná hudobná produkcia sa vzťahovala k tým dielam, ktoré ako kolektívny správca zastupuje. Preukázanie tejto skutočnosti je pritom podľa ÚS ČR pre posúdenie nároku na vydanie bezdôvodného obohatenia jednou z kľúčových. Žalobca dokonca ani nevedel identifikovať o aké zariadenie ide (či rozhlasové alebo televízne), ktorým sa podľa neho porušuje autorský zákon. Až z vyjadrenia sťažovateľky Krajský súd zistil, že išlo o rádiový prijímač, vďaka ktorému si jej zamestnankyňa (predavačka) spríjemňovala pracovnú dobu. Z tohto vyjadrenia Krajský súd dospel k záveru, že „samotná argumentace žalovaného svědčí o tom, že ustanovení § 12 ve spojení s ust. § 23 autorského zákona[1] bylo v jeho případě naplněno.“ Právny záver Krajského súdu je tak v extrémnym rozporom so skutkovým stavom. Na tomto mieste ÚS ČR pripomína, že „obecné soudy nemohou rozhodovat na základě sice zdánlivě snadno se nabízejícího formalistického argumentu, ve skutečnosti však argumentu jsoucího v rozporu s obsahem spisu“. Na argumentáciu Krajského súdu, podľa ktorej mala sťažovateľka pre ten istý rádioprijímač uzavretú licenčnú zmluvu s inou organizáciou reagoval ÚS ČR nasledovne: „neboť ze samotného faktu, že pro žalované období měla stěžovatelka uzavřenu smlouvu s jiným kolektivním správcem, zastupujícím odlišné mistry zvuku, ještě neplyne, že provozovala tzv. veřejnou produkci, jejíž součástí byla i díla autorů, které vedlejší účastník zastupuje. Krom toho samotné uzavření smlouvy s kolektivním správcem samo o sobě ještě nemůže být důkazem o oprávněnosti jeho nároku, poněvadž tu není brán ohled na okolnosti, resp. pozadí uzavření takové smlouvy (důvodem mohla být i právní nevědomost provozovatele o tom, že o veřejnou produkci ve skutečnosti nejde a pod.)“ Ďalším výrazným nedostatkom rozsudku Krajského súdu bola absencia skúmania či v súvislosti s prevádzkou rádioprijímača dosahovala sťažovateľka priamy alebo nepriamy hospodársky alebo obchodný prospech (ako to vyžaduje § 30 odst. 1 autorského zákona). ÚS ČR: „Při posouzení toho, zda jsou splněny podmínky pro uzavření licenční smlouvy podle § 12 ve spojení s § 23 autorského zákona, je totiž třeba v konkrétním případě zkoumat, zda pro jejich aplikaci jsou splněny podmínky plynoucí z dalších kogentních ustanovení autorského zákona, konkrétně zmíněného § 30 odst. 1, jakož i § 18 odst. 3, podle kterého platí, že s dělováním díla veřejnosti není pouhé provozování zařízení ...Krajský soud tím, že se omezil pouze na aplikaci § 12 ve spojení s § 23 autorského zákona, aniž přihlédl k dalším úzce souvisejícím právním normám téhož právního předpisu, přestože to účastní k řízení namítl, se ve svém výsledku dopustil ústavně nekonformní aplikace a exegese příslušného pramene práva.“ Český ochranca ústavnosti taktiež poukázal na judikatúru Súdneho dvora EÚ podľa ktorej „zubní lékař, který šíří jakožto hudební kulisu zvukové záznamy za přítomnosti svých pacientů, nemůže ani důvodně očekávat, že pouze díky tomuto šíření dojde k nárůstu počtu pacientů jeho kabinetu, ani zvýšit ceny péče, kterou poskytuje. Toto šíření tudíž nemůže mít samo o sobě dopad na příjmy tohoto zubního lékaře. Pacienti zubního lékaře totiž navštěvují kabinet zubního lékaře pouze s tím cílem, aby se jim dostalo péče, přičemž šíření zvukových záznamů k poskytování zubní péče inherentně nepatří. Jejich přístup k některým zvukovým záznamům je pouze nahodilý a nezávislý na jejich přání, závisí na okamžiku jejich příchodu do kabinetu a délce jejich čekání, jakož i na povaze ošetření, které jim je poskytnuto. Za těchto podmínek nelze předpokládat, že by obvyklí pacienti zubního lékaře byli k dotčenému šíření vnímaví.“[2] Preto je v takýchto prípadoch nutné skúmať či použitie rádioprijímača predavačkou ovplyvňovalo ekonomické správanie zákazníkov, resp. či použitie rádioprijímača slúžilo k nárastu počtu zákazníkov. Hoci však sťažovateľka pred Krajským súdom tvrdila, že použitie zariadenia neprispelo k zvýšeniu zákazníkov a nebolo určené na takýto účel, Krajský súd dospel k opačnému záveru, pričom ho nijak nepodložil. Napokon ÚS ČR vytkol nekonzistentné rozhodovanie Krajského súdu v obdobných sporov.

Formalistická interpretácia autorského zákona

Z vyššie uvedených dôvodov dospel ÚS ČR k záveru: „Stěžovatelkou rozporované rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové v otázce posouzení důvodnosti nároku je po právní i skutkové stránce založeno na nadmíru formalistické interpretaci a aplikaci zákonných ustanovení, na extrémním nesouladu právních závěrů se skutkovými zjištěními, na nedostatečném odůvodnění co do rozsahu reakce na stěžejní argumenty (obranu) stěžovatelky, přičemž se současně jedná o rozhodnutí ve věci, kterou obecné soudy neposuzují jednotně, kterýžto postup vede ve svém dosledku k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.“ Preto napadnuté rozhodnutie všeobecného súdu zrušil.

Materiálny právny štát

ÚS ČR aj vo vyššie uvedenom prípade zdôraznil, že Česká republika je podľa čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR[3] právnym štátom založeným na úcte k právam a slobodám človeka a občana. Podľa ÚS ČR nejde len o formálne zakotvenie princípu právneho štátu, ale tento princíp sa musí reálne uplatňovať (materiálne poňatie právneho štátu). Uvedený princíp má významný dopad na interpretáciu a aplikáciu práva, pričom jeho imanentnou súčasťou sú princíp predvídateľnosti zákona, jeho zrozumiteľnosti a vnútornej bezrozpornosti. Aj preto v spomínanom prípade rozhodol v zmysle vyššie uvedeného.[4]

 


1. Zákon č. 121/2000 Sb. v aktuálnom znení.

2. Rozsudok zo dňa 15. marca 2012, vo veci C-135/10, Società Consortile Fonografici /SCF/ proti Marco Del Corso.

3. Ústava Českej republiky č. 1/1993 Sb. v aktuálnom znení.

4. Článok spracovaný podľa nálezu ÚS ČR zo dňa 15. apríla 2014, sp. zn. II. ÚS 3076/13.