Vzdialenosť medzi bydliskami rodičov nemôže byť prekážkou striedavej starostlivosti

Ústavný súd ČR v náleze sp. zn. I. ÚS 1506/13 rozhodoval o ústavnej sťažnosti jedného z rodičov (matky) proti rozhodnutiu krajského súdu, v ktorom krajský súd rozhodol o zverení dieťaťa predškolského veku do striedavej starostlivosti oboch rodičov, a to v intervale 14 dní.

striedavá starostlivosť rodičov striedavá starostlivosť rodičov - 4FreePhotos.com - Public domain and free photos

Rozhodnutia všeobecných súdov

Prvostupňový súd najprv rozhodol o zverení dieťaťa do výlučnej starostlivosti matky s tým, že súčasne umožnil široký styk dieťaťa s otcom. Konkrétne malo dieťa stráviť 19 dní s matkou a 11 dní s otcom. Prvostupňový súd v odôvodnení svojho rozhodnutia uviedol, že síce boli v danom prípade naplnené podmienky striedavej starostlivosti, no pre veľkú vzdialenosť bydlísk oboch rodičov (Česká Lípa-Olomouc) tento výchovný model nie je vhodný.

Rozhodnutie prvostupňového súdu bolo následne zmenené rozhodnutím odvolacieho súdu, a to tak, že argument prvostupňového súdu ohľadne nevhodnosti striedavej starostlivosti, nepovažoval za dôvodný a nariadil striedavú starostlivosť.

Ústavná sťažnosť

Matka (sťažovateľka) podala ústavnú sťažnosť z dôvodu, že rozhodnutie odvolacieho súdu je nepredvídateľné, nepreskúmateľné, pretože sa krajský súd nedostatočne zaoberal záujmom dieťaťa, že jednostranne hodnotil dôkazy, nevyporiadal sa so všetkými námietkami (veľká vzdialenosť bydlísk rodičov, obtiažna komunikácia medzi nimi) a neuskutočnil výsluch dieťaťa, ale vystačil si so správou príslušného orgánu sociálne právnej ochrany detí.

Zo správy Ústavného súdu ČR k danému prípadu vyplýva nasledovné: „Ústavní soud pečlivě zvážil všechny okolnosti případu. Odmítl především názor stěžovatelky, že rozhodnutí krajského soudu bylo nepředvídatelné. Ústavní soud v této souvislosti poukázal především na to, že předmětné soudní řízení bylo zahájeno na návrh otce, jenž se právě střídavé péče domáhal a usiloval o ni již od počátku (tedy již před soudem prvního stupně), pro stěžovatelku tedy rozhodnutí krajského soudu překvapivé být nemohlo.

Ústavní soud nemohl přisvědčit ani další námitce stěžovatelky, zahrnující údajné nedostatky při hodnocení důkazů a nedostatky v odůvodnění rozhodnutí krajského soudu. Krajský soud v rozhodnutí zejména uvedl, že o výchovu dítěte mají zájem oba rodiče, jež oba mají k dítěti hluboký citový vztah (stejně jako dítě k nim).

Krajský soud pro právě uvedené dospěl k závěru, že je v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do střídavé péče obou rodičů a to zejména s přihlédnutím k silnému citovému vztahu dítěte k oběma rodičům, který by měl být dle názoru krajského soudu udržován i poté, co se rodiče rozešli.

Ústavní soud tomuto závěru krajského soudu přisvědčil a zdůraznil, že odvolací soud nejen že akcentoval zájem dítěte podle čl. 3 odst. 1, čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, ale zohlednil i právo rodičů pečovat o své dítě, garantované čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud zdůraznil také nesporný fakt, že dítě bylo již podle rozhodnutí okresního soudu fakticky svěřeno do střídavé péče obou rodičů, když u otce trávilo jedenáct a u matky devatenáct dní v měsíci.

Námitku, že rozhodnutím krajského soudu nově nastolená změna intervalu výchovných prostředí (čtrnáct dnů u každého z rodičů) není vzhledem ke vzdálenosti bydlišť rodičů vhodná, proto neshledal důvodnou. Požadavek na osobní výslech šestiletého dítěte před krajským soudem nepovažuje Ústavní soud vzhledem k nízkému věku dítěte za vhodný, a naopak souhlasí, že pohovor orgánu sociálně právní ochraně dětí, z něhož názor dítěte k oběma rodičům jednoznačně plyne, je v tomto konkrétním případě vhodnější.

Nad rámec výše uvedeného si Ústavní soud dovoluje zároveň poukázat na specifičnost společenských vztahů, jež byly rozhodnutím odvolacího soudu upraveny. Jedná se o velmi citlivé vztahy mezi rodiči a dětmi, do nichž by ze strany státních orgánů mělo být zasahováno co nejméně, což vyplývá jak z povahy těchto rodinných vztahů, tak z povahy samotné státní moci.

O to více je třeba apelovat na oba rodiče, aby se snažili dosáhnout dohody o dalších podmínkách výchovy své nezletilé dcery přirozenou cestou, tj. bez zásahu státu tak, aby jejich komplikovaným vztahem nebyla poškozována nezletilá, která má k oběma velmi silný citový vztah a může tak vnímat rozpory mezi nimi velmi intenzivně.

Jakkoli může být soud veden při úpravě styku rodičů a dětí těmi nejlepšími úmysly, není v jeho silách, aby vytvořil dítěti zcela harmonické výchovné prostředí, které se odvíjí vždy primárně od vztahů mezi rodiči. Této své odpovědnosti by si měli být rodiče vědomi především a tomu také přizpůsobit své vzájemné vztahy při hledání kompromisního řešení při utváření výchovného prostředí svého dítěte.“

Z vyššie uvedených dôvodov ústavnú sťažnosť zamietol.