Ktorému zo základných práv dať prednosť?
Predmetom žaloby boli výroky sťažovateľa smerujúce voči vedľajšiemu účastníkovi, starostovi jednej z českých obcí, uverejnené v obecnom periodiku. Vedľajší účastník v žalobe tvrdil, že výroky sťažovateľa zasiahli do jeho osobnostných práv, bola nimi poškodená jeho česť a dôstojnosť v rodine, zamestnaní, medzi občanmi obce, medzi priateľmi a v spoločnosti všeobecne. Prvostupňový súd žalobu zamietol, no odvolací súd zmenil prvostupňový rozsudok a nariadil sťažovateľovi na vlastné náklady zverejniť v obecnom periodiku ospravedlnenie za jeho predošlé výroky. Dovolanie sťažovateľa bolo Najvyšším súdom ČR zamietnuté.
Vec sa dostala až pred Ústavným súd ČR, ktorý rozhodol takto:
- „Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi jasně vyžaduje, aby soudy braly v potaz, zda sporné výroky mají charakter skutkového tvrzení či hodnotícího soudu. V posuzovaném případě šlo o hodnocení veřejného projevu starosty obce (ve formě článku v místní tiskovině), ve kterém starosta obce bilancoval končící volební období, jde tak zjevně o otázky, které se týkají politiky, resp. věcí veřejných a všechny sporné výroky stěžovatele, který je dlouhodobým názorovým oponentem starosty obce, měly charakter hodnotících soudů. Právě v kontextu debaty o věcech veřejných poskytuje Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva názorům, zaznívajícím v takových debatách, velmi silnou ochranu. Obecně pak platí, že limity přijatelné kritiky jsou širší u politiků, než u soukromých osob a že osoby veřejně činné, tedy politici, veřejní činitelé, mediální hvězdy aj., musí akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané. Ústavní soud nemůže tím, že by v posuzovaném případě rezignoval na zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů, připustit, aby se prostor pro svobodné šíření názorů a myšlenek zúžil natolik, že bude ve veřejném prostoru zapovězeno hodnotit projevy politických představitelů slovy jako „bezobsažná megalomanská spoušť banalit“ či „tuny balastu“, resp. že bude zapovězeno kritizovat politické představitele za „neschopnost věcně seznamovat veřejnost“ s čímkoliv, např. s děním v obci, a to bez ohledu na to, jakou povahu ony kritizované projevy budou mít. Veřejná debata o veřejných věcech by měla podléhat, pokud jde o subjektivní názory v ní prezentované, pouze minimální míře zásahů ze strany veřejné moci (soudů). Je věcí příjemců informací (čtenářů, diváků), aby si o aktérech veřejné diskuse sami učinili obrázek, a to jak na základě formy, tak obsahu jimi prezentovaných názorů. Výjimečný zásah veřejné moci pak bude namístě pouze při zjevně excesivní formě prezentace názorů, typicky u vulgárních projevů, i zde je však nutné hodnotit celkový kontext projevu. S tím, že aktivity či projevy veřejně činné osoby budou hodnoceny, a to i nelichotě, musí tato osoba počítat. Je však třeba rozlišovat, zda k zásahům do soukromého a rodinného života dojde sdělováním nepravdivých tvrzení, týkajících se soukromého a rodinného života, či zveřejňováním sice pravdivých, ale např. intimních informací na straně jedné, a pouhým subjektivním hodnocením veřejné politické činnosti veřejně činné osoby, se kterým se musí umět tato osoba vypořádat, a to i v kruhu rodinném. U výroků stěžovatele, kdy na adresu vedlejšího účastníka, resp. jeho publikovaného článku uvedl, že se jedná o „moudra, která může plodit jen naprostý cynik a pitomec“, resp. že „starostu k jeho počínání vedla jedna velmi bohuňovická vlastnost, totiž sklon chovat se jako hovado“, nelze závěr obecných soudů o povinnosti stěžovatele se vedlejšímu účastníkovi omluvit, zdůvodněným zjevným překročením mezí slušnosti, považovat za nedůvodné upřednostnění práva na ochranu osobnosti před svobodou projevu. Výroky stěžovatele v uvedeném případě již působí jako osobní samoúčelné urážky, jejichž intenzita není adekvátní ve vztahu ke kritizované skutečnosti. Ústavní soud vychází z toho, že ačkoliv platí presumpce ústavnosti hodnotových soudů, i tyto mají své meze dané nepřiměřenou expresivní formou „zjevně překračující meze slušnosti“. Odvolací soud tím, že pod rozsah soudně nařízené omluvy zahrnul též takové hodnotící soudy (názory), které by měly být bez omezení běžnou součástí kritiky politického života, resp. kritiky politických představitelů, porušil právo stěžovatele na svobodu projevu, konkrétně právo vyjadřovat své názory, garantované čl. 17 Listiny základních práv a svobod. Dovolací soud pak v protiústavním zásahu pokračoval zamítnutím dovolání stěžovatele.“
V tejto konkrétnej veci teda prevážilo právo na slobodu prejavu pred právom na ochranu osobnosti. Právo na slobodu prejavu má však aj napriek tomu isté hranice, ako podotkol aj Ústavný súd ČR, ktorý vyhovel ústavnej sťažnosti a zrušil rozsudok Najvyššieho súdu ČR a Vrchného súdu v Olomouci, pretože nimi bolo porušené základné právo sťažovateľa na slobodu prejavu.
(zdroj: nález Ústavného súdu ČR sp. zn. IV. ÚS 1511/13)
